Karel Halíř
Karel Halíř se narodil 1. února 1859 ve Vrchlabí jako syn Václava Halíře, městského pokladníka ve Vrchlabí, a Josefíny Halířové roz. Štěpničkové. Hudební vzdělání získal na Pražské konzervatoři, kde byl v letech 1867–73 žákem Antonína Bennewitze a na berlínské Hochshule für Musik v letech 1874–76 u Josepha Joachima. Po ukončení studií získal na tři roky místo koncertního mistra v kapele Benjamina Blise v Berlíně, která se později stala Berlínskou filharmonií. I nadále působil ve funkci koncertního mistra, a to nejprve v roce 1879 v orchestru v Královci a v následujících dvou letech v kapele barona Dervize v Nice a Luganu. Od roku 1882 hrál v dvorním divadelním orchestru v Mannheimu a v letech 1883–93 v angažmá ve dvorní kapele ve Výmaru, dnešní Staatskape"e Weimar. Podle dopisu zaslaného řediteli Pražské konzervatoře a datovaného rokem 1892 je zřejmé, že odmítnul místo učitele a vrátil se do Berlína, kde byl koncertním mistrem dvorní pruské opery, dnešní Staatskapelle Berlin. Zároveň se stal profesorem houslí na berlínské Hochschule für Musik, kde působil až do roku 1907. V roce 1896 vyšlo jeho pedagogické dílo Neue Tonleiterstudien. Roku 1897 přijal post druhých houslí v proslulém Joachimově kvartetu, později sestavil vlastní smyčcové kvarteto, kterému Felix Weingartner dedikoval svůj smyčcový kvartet d moll. Jako interpret proslul dokonalou technikou, stylovým přednesem a svou proslulost upevnil i četnými koncertními cestami po celé Evropě a Spojených státech. Jeho talent vynikl při provedení německé premiéry houslového koncertu D dur Petra Iljiče Čajkovského, který po poslechu svého díla v roce 1888 v Lipsku řekl: „Myslím, že tento umělec, nadaný darem vytvořit překrásný tón, vybavený vytříbenou technikou, vášní, energií a brilantností, se velmi brzy dostane mezi nejlepší houslisty našeho věku.“
Halíř vystupoval v mnoha zemích Evropy a velmi často také v Čechách. 20. března 1881 uvedl spolu s orchestrem pražské konzervatoře v Praze na Žofině Španělskou symfonii Edouarda Lala a Polonézu od Ferdinanda Lauba. O deset let později se vrátil zahrát spolu s manželkou, zpěvačkou Theresou Zerbst, do rodného města Vrchlabí. V letech 1896–97 byl na turné ve Spojených státech amerických a jeho výkon byl oceněn velmi příznivými kritikami. Na turné absolvoval více než 25 koncertů v New Yorku, Bostnu, Philadelphii, Ohio, Washingtonu, Baltimoru, Chicagu, atd. Obdiv si vydobyl zejména svým provedením houslového koncertu D dur Ludwiga van Beethovena. Kritika z The New York Times ze 14. 11. 1896 píše: „Halířova interpretace Beethovenova houslového koncertu byla jednou z nejzajímavějších a nejobdivuhodnějších houslových skladeb provedených v New Yorku.“ Dne 4. prosince 1896 měl Karel Halíř svoje čtvrté vystoupení v New Yorkském Carnegie Hall se symfonickým orchestrem tohoto města pod taktovkou Waltra Demrosche, kde hrál houslový koncert č. 8 Luise Spohra. V říjnu roku 1899 provedl společně s Teresou Carreñovou evropskou premiéru Sonáty pro housle a klavír a moll Amy Beachové (1867- 1944). Německý skladatel Max Reger (1873-1916) věnoval Karlu Halíři v roce 1905 svou sonátu pro solové housle h moll Op. 91 č. 4. Karel Halíř se uplatnil i jako skladatel. Napsal Houslový koncert D dur, kadenci pro houslový koncert D dur Johannesa Brahmse, Wiegenlied pro housle a klavír či několik variací na téma Farandola de Arlésienne od Georga Bizeta. V roce 1905 uvedl spolu se Staatskapelle Berlin premiéru revidované verze houslového koncertu d moll napsaného Jeanem Sibeliem, pod taktovkou Richarda Strausse. Karel Halíř zemřel 21. prosince roku 1909 v Berlíně, o rok později, než Pablo de Sarasate.
Zdroj fotografií: Krkonošské muzeum Vrchlabí
